.:: Boh ::.

moja cesta k viere

Som úprimne veriaci človek. No moja cesta k viere nebola vždy práve ľahká... No nič sa nedeje bez dôvodu a preto si teraz myslím, že aj jedno nie práve ľahké obdobie v konečnom dôsledku splnilo svoj účel. Trvalo od prelomu rokov 2000 a 2001 až niekedy do jesene 2001. Vtedy sa mi prvýkrát otvorili oči a uvidela som, ako niektorí ľudia prežili (a prežívali) veľmi, veľmi ťažké životné situácie. Celé to však bolo pre mňa horšie, že tu išlo o niekoho pre mňa veľmi blízkeho... Zmenila som sa. A keď sa mi postupne otváral a ja som niekedy až s hrôzou čítala riadky, ktoré mi napísal, pýtala som sa sama seba: "Ak by predsa existoval Boh, ako by mohol niečo také dopustiť?". Neslúži mi to zrejme ku cti, ale áno, priznávam, že vtedy som pochybovala. Ale práve táto pochybovačnosť ma nakoniec doviedla na správnu cestu, po ktorej kráčam dnes, zajtra... naďalej...

Klasický filozof René Descartes sa preslávil vetou: "Cogito ergo sum", u nás interpretovanú ako "Myslím, teda som". Nakoľko som však mala možnosť hlbšie "pričuchnúť" k filozofii, viem, že Descartes chcel povedať "Pochybujem, teda som". On totiž za základ poznania považoval práve to, že človek o niečom pochybuje - a nakoniec sám dospeje k objektívnej pravde (tzv. metodická skepsa). Pochybovanie je totiž myslenie. Keby sme totiž nepochybovali a všetko prijímali tak, ako prichádza a odchádza, rozum by sme fakticky... nepotrebovali!

Na jeseň 2001 sa v mojom živote odohralo niečo, čo ma neskôr presvedčilo o Jeho existencii. Nebolo to žiadne zjavenie ani vízia, nie... Bolo to jedno na prvý pohľad obyčajné stretnutie, no predchádzalo ho toľko udalostí, kde stačilo len jedno malé zaváhanie - a nikdy by k tomu nedošlo. Na náhodu príliš dokonalé, celý ten sled bol riadený zhora... A tam sa, okrem iného ukázalo, že práve to, ako sa stal zo mňa iný (a lepší) človek, vďaka poznaniu, vnímaniu situácií iných a pochopeniu, že to celé nebolo nadarmo - pretože Boh má svoj plán, jedinečný, dokonalý, a aj keď sa môže na prvý pohľad javiť ako hŕba nesúrodých ozubených kolies a koliesok, tieto všetky do seba zapadnú a rozhýbu to súkolie, ktorým je sám život... Keby som sa totiž pozerala na svet očami toho dievčaťa predtým, neuvidela by som to, čo som uvidieť mala. Prirovnám to k fotoaparátu a röntgenu. A jedine tým röntgenom sa dalo uvideť pod povrch... pod masku, do bunkra...

Môj manžel Ivan a ja, obaja sme dôkazom toho, že Boh nenechá nikoho, aby zostal sám, len so stratenými ilúziami, utopený v beznádeji, zatrpknutosti a skepse, že nikdy nie je tak neskoro, aby sa život nemohol otočiť o 180 stupňov, že človek je dostatočne silný na to, aby vo chvíľach, keď si myslí, že horšie hádam ani byť nemôže, zozbieral posledné zvyšky síl a vydržal kráčať ďalej, že sa to oplatí...

Vďaka môjmu Ivanovi sa viera vo mne môže ďalej rozvíjať a rásť. Poviem to v obrazoch a symboloch, podobne ako Ježiš rozprával svoje podobenstvá: to semiačko vo mne bolo vždy, no musel prísť ten správny záhradník, ktorý sa začal oňho starať a ono začalo klíčiť, spod zeme vyrástla drobná rastlinka s jedným párom listov, ktorá rástla, mocnela, až z nej nakoniec vyrástol pevný, košatý strom, a v tieni jeho koruny sa môžeme obaja skryť pred pálením slnka či pred dažďom...

"Interview s Bohem"

"Pojď dál," řekl Bůh. "Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?"

"Jestli máš čas," řekl jsem.

Bůh se usmál a odpověděl: "Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?"

"Co Tě na lidech nejvíc překvapuje?"

Bůh odpověděl: "To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.

Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví.

Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.

Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili."

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli.

Pak jsem se zeptal: "Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?"

Bůh se usmál a odpověděl: "Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.

Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.

Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.

Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.

Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.

Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem.

Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.

Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí.

Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád.

Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět."

Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem Mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá.

A Bůh odpověděl: "Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím."

na záver...

Je len otázkou každého z nás, či verí, či nie... No verte mi, že veriť sa oplatí:-) Viera je krásna, ušľachtilá a napĺňa vás každý jeden deň... Ako spievajú moji obľúbenci Eden's Bridge vo svojej piesni Picture Me:

Picture Me in the Church on Sunday
Picture Me in the car on Monday
Picture Me when it all goes well
And picture Me when it feels like
And I'm there with you...

Boh je s vami v dobrom i zlom a On vás nikdy nesklame...